Rok na lifu

Takže… Je tomu skoro přesně rok, co jsem poslala svůj první nájem. Co jsem se zvědavostí čekala, co přinese bydlení v Brně a hlavně, jaké bude společné žití na privátě signaly.cz-life. A protože jsem se na tento blog za celou dobu ještě literárně nevyjádřila, rozhodla jsem se to změnit.

Vyrostla jsem v nevěřící docela malé rodině, a přestože se máme doma velice rádi, soužití s katolíky mě lákalo a nabízelo příjemnou změnu. Než jsem se nastěhovala na life, důkladně jsem si prohlédla profily všech spolubydlících tady na signálech a představovala si, jací asi budou :D Jaké to bydlení asi bude…

Do Brna jsem se stěhovala jedné zářijové neděle těsně před začátkem akademického roku. Na lifu mě uvítal dům plný zrovna večeřících spolubydlících. Rovnou mě přizvali ke stolu. Ani už nevím, čí bylo jídlo, které jsme konzumovali, asi každého něco. Bylo moc hezké, že se nikdo nezdráhal podělit s ostatními spolubydlícími o to, co si z domu dovezl či v Brně nakoupil. Měla jsem strach, jak se s tolika lidmi, kteří se navzájem už dobře znají, sžiju. Musím ale říct, že to bylo rychlejší, než jsem čekala. Překvapivě brzo se life stal mým brněnským „doma“. Nejvíc se mi líbilo, že všechno bylo tak normální. Původně jsem měla strach, že nezapadnu nebo budu příliš jiná než ostatní, málo zapojená do chodu signálů a podobně. Ale postupně se signálové profily lidí, kteří mě obklopovali, přerodily v konkrétní reálné osobnosti, které byla radost víc poznat a poznávat!

Kdysi někdo napsal, že když se stěhoval na náš privát, byl life rájem mladých nezadaných katolíků. To za mých časů už tedy, ehm, není zrovna výstižné, life byl tohoto roku skoro výletním sídlem pro páry :D Soužití s hned několika dvojicemi sebou samozřejmě nese i svá úskalí, ale musím říct, že po roce života na signály-life si našich romantických dvojic vážím čím dál více. Toho, že nebyli uzavření vůči společenství, i přesto, že nejraději trávili čas samozřejmě se svým milovaným či milovanou, jsem je mohla poznat a obohatit svůj život o jejich přítomnost.

Na tento blog už hodně lidí vyjádřilo, jak skvělé je bydlení na lifu :D Jenom bych to chtěla shrnout taky svými slovy. Ne všechno je krásné, ne vždy je to zábavné, ne vždycky jsou vám všichni sympatičtí, ne všude je to, co bychom si zrovna představovali. Často musíme skousnout nepříjemné věci jako je špinavá koupelna, drobky na lince, kterou jste před chvíli utřeli, plynule se měnící řád úklidu domu, nadšený a hlučný smích spolubydlících právě ve chvíli, kdy už si myslíte, že konečně usnete, to, že termostat na nevhodném místě udržuje ve vašem pokoji trvale nejnižší teplotu, když stojíte ve sprše a zjistíte, že pokud byste rádi teplou vodu, je třeba doplnit tlak v kotli v koupelně o patro nad vámi, nebo prostě jen to, že zrovna nemáte nejlepší náladu a do toho se připlete někdo, kdo je na tom podobně.

Jsou ale zase jiné věci, které mění pohled na věc, například to, že máte téměř vždy s kým si dát kávičku, koho přizvat k večeři, když nechcete jíst sami, za kým jít pro pomoc ve školních záležitostech. Když je půl jedenácté večer a vám se chce jít sáňkovat, najde se někdo, kdo se přidá, můžete o půl druhé v noci vylézt na chodbu, vrhnout se na zouvající se spolubydlící a se slovy „čau děckááá“ zahájit diskuzi o filmu, který toho večera viděli. Když omylem vytopíte koupelnu a půlku obýváku, jen se o tom objeví článek na blogu, když je vám smutno, máte s kým to probrat a zapít, když přijdete po náročném dnu, vždycky někoho zajímá, co jste prožili, když máte těžkou zkoušku, ostatní to ví a myslí na vás.

Něco těžkého a hodně krásného, trochu k vzteku a mnoho důvodů k radosti. Takový je život, takový je life. A tak přesto, že život bez školy, bez zkouškového a bez probdělých betonových nocí není k zahození, postel doma je pohodlnější a to, že nemusím vstávat mi nevadí, těším se zase na září. To bude zase život. Zase bude life.