Není tomu tak dávno, přibližně jen přesných 196 a ¾ hodiny (počítáno do chvíle psaní tohoto článku), kdy jsem se snad nedopatřením nebo jinou formou náhody náhle ocitl na adrese Absolonova 35b, aniž bych tušil, co mě tu čeká … ne že by tomu v této chvíli bylo jinak. Jak ti bystří jistě už vědí, jedná se právě o Life o němž bych se vám alespoň pár řádky rád zmínil, alespoň co se mých prvních, resp. dosavadních momentů života zde, týče (a vůbec není mou hlavní motivací věhlas a úžasnost jistého Libora, který se nás ani trochu nesnažil přesvědčit o důležitosti psaní článků na blog). Nuže tedy - hurá do práce!
Začal bych alespoň ve zkratce, kterážto pravděpodobně bude o něco „málo“ delší než samotný úvodní odstavec (nic ovšem neslibuju), jak jsem se vůbec dostal k Lifu, čímž ovšem nemám na mysli cestu půvabnou šalinou. Znám ho teprve krátce, to nemohu říct. Prakticky prvním mým setkáním byl převoz mého staršího brášky před šesti lety do tohoto společenství, kdy první dojmy byly vesměs alespoň trochu … velmi rozpačité, když jsem (ač jen letmo, po očku) zahlédl budoucí pokoj již zmíněného menšího brášky, jehož vybavení a kompozice se podobala něčemu jako kumbál či šopa – chcete-li. Jinými slovy jsem se již dlouho nemusel brodit zednickým náčiním, malířskými potřebami a jiným, občas krapet neidentifikovatelným, „hegešem“. Uznávám, že možná trochu přeháním, ale TEN gotický oblouk!!!
Nuže, přežil jsem to a žil si dál svým poklidným životem, nerušen nějakými zásadními zmínkami o tomto typu ubytování (pro biology možná čeledi či řádu, těžko říct), až konečně, po pár letech přiletěla další vlaštovička, která mi nastínila, oč jde. „Na Lifu? Tak tam se spáruješ aj dybys nechtěl!“ Zvláštní, jak moc se slovo „spáruješ“ podobá „spárům“; slovník jej nicméně překládá jako „dát dohromady“. Abych tedy uvedl věc na pravou míru, Milan (tedy můj bratr) se dal dohromady s holkou – jistou Alžbětou (včil už mojou švagrovou). Jistá legenda praví, že na to stačil pouze jeden jediný víkend, kdy bráška prvně zůstal, aniž by se vrátil v pátek domů, jako ostatně, alespoň do té doby, vždycky. Když posléze jen vyprávěl kolika párům má v plánu jít na svatbu, tak jejich percentuální koncentrace jakožto členů Lifu značně překročila jakékoliv mé premisy o tom, že ti dva jsou přece jen výjimka a že Life přece až takovouhle moc mít nemůže! Cosi temného je ve vzduchu. Rozhodl jsem se tím ale příliš nezabývat; koneckonců jsem neměl apriorně v plánu tam jít bydlet.
Nicméně, čas plynul, slovo dalo slovu a já se octl před schody domu, o němž jsem slyšel spíše jen z vyprávění, legend a vlastně i všelijakých bajek (od koz, přes kočky až po Karla – mého spolubydlícího visícího na „home-made“ síti na dveřích od balkónu). Ach nebe!
Rozhodl jsem se vstoupit …
V rámci toho, že semestr se teprve tak nějak rozbíhal, nás tu zpočátku příliš mnoho nebylo (asi jen 4-5ks) čili nebyl problém se komíhat ve společných prostorách, aniž bychom si nějak zásadně víc zavazeli. Vše probíhalo hladce, plynule a nezdálo se, že by společné soužití vícero lidí takřka apoštolského počtu musel být problém, kor když okupují celý dům. Toto mé naivní uvažování se velmi rychle obrátilo proti mně (připouštím, že tak zlé to nebude … nebo s tím alespoň zatím nemám nějakou zásadní empirickou zkušenost) nicméně jsem se lehce … možná trošku víc zděsil, že je skutečně nutné probírat 2,5 hodiny věci jako potřebu uklidit si po sobě drobky ze stolu, případně odnést talířek či hrnek alespoň do myčky, potažmo umýt nádobí, na němž jsem si před chvílí připravil jídlo. No není každý den posvícení, ale překvapilo mě to. Možná jen proto, že jsem si to představoval více jako utopii resp. velmi idealisticky. Uznávám, že nechat vedle sebe volně bujet tucet odlišných osobností, přičemž cirka polovina je opačného pohlaví, nepočítaje rozdílnost charakterů a výchovy (což by nemusel být až takový problém, kdyby někdo nebyl ochotný diskutovat … pardon - debatovat snad o každé „pseudopitomosti“, která se naskytne), je krapet složité. Nicméně i tak je to, jako byste vedle sebe zasadili zemáky, zelé, wasabi s česnekem a proházali to koprem případně eště tu a tam hodili nějakou tu trnéčku, či broskvoň … no dohromady to ani vypálit nejde … ledaže…
Zase práce? Tak já teda jdu…
Shrňme si fakta. Mám hlad a dochází mi nit (Libor se rozhodl mi nekoukat přes rameno … to se bude divit muhehe). Rád bych jen ještě řekl, ať to nevyzní tak, že Life je jedno středně velké „semeniště neřesti“ (jak by řekla jedna má bývalá profesorka) – společenství S.Life vás nesní, alespoň dokud nedojde erární jídlo; tudíž vás tímto zvu na některý z „lajfích“ čtvr... vlastně už střed, protože je to tu vážně fajn – a včilkaj už nepřeháňám!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.