Vážený čtenáři tohoto článku, chtěl bych se s Tebou podělit o zážitek z minulého čtvrtku na Lifu. Rád bych Ti předal něco z té radosti a zkušeností, tak snad se to nějak povede :-).
Večer začal nenápadně. Standardní mše, standardní večeře (která byla ovšem standardně výborná). Nic nenasvědčovalo nějaké výjimečnosti až na drobnou poznámku Slunce (která onen čtvrtek vedla), že nás čeká psychologická hra. A pak to přišlo. A šlo to hlouběji. Tam, kam si to až kdo pustil.
Řeknu Ti, uvědomit si 10 věcí, na kterých člověku záleží, není sranda a pak si ještě z těch všech vybrat jen dvě, jež mu zůstanou… No fuška. A poté přišla na řadu akčnější část. Měli jsme pronést světlo, které symbolizovalo naše životy, přání, naděje… přes dvě oblasti až na konec své pouti. A nebylo to vůbec jednoduché, jelikož vítr ve spojení s „Osudem“ nám cestu řádně znesnadňoval. Opravdu to nebylo nejmírnější prostředí. Každému z nás naše svíčka více než pětkrát zhasla. Naštěstí nikdo z nás poutníků v tom nebyl sám a vždy se někdo vrátil a oheň mu zase přinesl. Pokaždé. A i v případě, kdy jsme byli „mrtvi“ všichni, přišel spravedlivý „Osud“, který nám pomohl zase jít dál ve světle svíček. Nebylo to beznadějné. V první oblasti nám byl představen konflikt mezi těmi dvěma věcmi, které jsme si nesli s sebou a jednu z nich jsme tam museli nechat. A ta nás provázela přes další stanoviště, kde jsme „modelovali“ sebe až na konec cesty. Tam jsme se sešli všichni. Někdo dříve, někdo později, podle jeho osudu (a větru).
Tato hra pro mě byla plna nádherných symbolů. Ať už to bylo malé neduživé světýlko, které jsme nesli. Nebo silný a necitlivý vítr. Krásnou postavou byl i osud. Ale naprosto nejdůležitější pro mě bylo, že jsem tu cestu nešel sám. Nedošel bych.
Toť k mému zážitku. Chápu, že takto zprostředkovaná zkušenost není ono, ale doufám, že by to minimálně mohlo sloužit jako reklama. Díky, že jsi to dočetl až sem a třeba se někdy na Lifu potkáme :-).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.