Z života signály.cz life

Do Brna ne!

12. 10. 2013 5:55
Rubrika: Celý life

Do Brna jsem nikdy nechtěla. Nikdy.

 

Ani jako student, a nedovedla jsem si to představit ani jako pracující (vždycky jsem si malovala malebné valašské kopce, vlastně to dělám pořád – naděje umírá poslední ;) ).

 

Brno na mě odjakživa působilo jako velké šedivé betonové město a nespravily to ani zářivé každoroční vánoční trhy. Nevábilo mě natolik, že jsem se ani nedívala, co místní školy nabízí za obory. Přihlášky na vysokou jsem poslala do Olomouce a Zlína. Konečný výběr vyhrála Olomouc a já z ní byla celých 5 let nadšená. Krásné historické centrum obklopují ještě hezčí parky, všechno je blízko…

 

Takhle krásně jsem si tam žila až do absolventského ročníku. Tehdy nastoupily starosti se zkouškami, diplomkou a státnicemi. Všechno to zabralo spoustu času, do teď nechápu, jak u toho spolužačky stihly shánět práci? Před prázdninami jsem zmordovaná konečně dopsala své životní dílo (rozuměj diplomovou práci). Osobně to považuji za zázrak a obdivuji spolužačky, které měly za sebou i státnice a už dohodnutou práci. Každopádně do vědomé části mého myšlení se začala prodírat myšlenka, že pokud nechci bydlet doma nebo se nechat další rok „podporovat“ od rodičů na prodloužených studiích, pak si budu muset najít práci nebo brigádu. Kde, kdy a jak mi vtíravá myšlenka neřekla. Rozhodla jsem se tedy tuto existenciální otázku přenechat Nejvyššímu a plně se soustředit na blížící se státnice (zvlášť na ty, kde bude zkoušet jedna nejmenovaná paní doktorka, postrach fakulty).

 

No a pak to přišlo. Nejvyšší si pospíšil víc, než jsem čekala (netrvalo to ani týden po naší „dohodě“). Znáte to - zazvoní telefon a vy dostanete nabídku práce (v tomto případě spíš brigády). Byla bezva. Jenže v Brně… Tak jsem si nechala čas na rozmyšlenou. Nakonec trvalo jen chvíli, než mi došlo, že mě tam (v tom velkém cizím městě) vážně chce mít a vůbec, ale vůbec Mu nevadí, že bych byla raději někde jinde. Pojistil si to totiž tím, že mi sehnal práci, kterou jsem moc chtěla a o které mooc dobře věděl, že ji neodmítnu.

 

Práce přijata, je třeba sehnat bydlení. V Brně. Myslela jsem, že když mi sehnal práci, pak bydlení mám shánět já. Aby to bylo tak nějak spravedlivé. Domluvila jsem si dobré bydlení na krásném místě. On mi sehnal jiné o pár set metrů dál. To moje padlo, to Jeho bylo prosazeno.

 

Jinak řečeno – na s.life jsem nechtěla. Ale nabízelo mi to nezávisle na sobě několik dobrých přátel, že jsem se šla alespoň podívat, jak to na tom záhadném místě vlastně vypadá. Představa tolika lidí v jednom domě mě, mírně řečeno, znepokojovala, a navíc jsem si přidala už dost stará na to, abych se nechala připravit o svůj klid a trochu ticha (btw. v době kdy píšu tyto řádky je tu až děsivé ticho a klid, teda pokud Libor zrovna neopustí notebook a nesedne za milované klávesy). Slyšela jsem, že se stává, že lidi, které potkáte na lifu jako první, ve velké většině nejsou jeho aktuální obyvatelé. Toto mohu potvrdit i já, ale byli moc milí a věřím, že je tady ještě potkám. Každopádně zdá se, že jsem vešla a už neodešla… Ne není na schodech lepidlo, jen měl Nejvyšší pravdu, líbí se mi tu :) Na s.lifu a nakonec i v Brně. Mám zvláštní pocit, že jsem někde, kde mám být.

Mimochodem, jak jsem snila o těch kopcích, tak první co uvidím, když ráno otevřu oči, jsou zalesněné kopce. Bod pro Něj, to jsem neměla ani v Olomouci.

 

 

Nevím, co přijde dál a co mě ještě čeká, ale nějak se toho přestávám bát. On prostě všechno, co se nám třeba teď oškliví, dokáže proměnit v krásné. Co nás děsí, v to co nás naplňuje radostí. Takže, až na otázku jestli mi zdejší proslavená střecha nespadne na hlavu, se už opravdu (skoro) ničeho nebojím.

 

 

Bonus pro vytrvalé čtenáře

V Olomouci jsem studovala na fakultě, kterou jsem kdysi zahlédla na jednom třídním výletě. Na otázku co je to za ošklivou budovu, mi bylo sděleno, že je to škola. Někdo asi uhodne, že jsem si v duchu řekla, že tam fakt studovat nebudu…

 

To je na Něm prostě dokonalé - vždycky si všechno umí zařídit podle svého. No ne?

Sdílet

Komentáře

Zajišek Tak, občas se v životě člověka dějou věci...
Ale mělo to vyznít spíš naopak, že je občas velmi těžké Jeho vůli přijmout. Když se zasekneme ve svých snech a vlastních představách o svém životě, pak je opravdu těžké jít jinou cestou. Já měla asi štěstí, že jsem v tu dobu na sny neměla čas, tak jsem brala co bylo ;D
Abych to shrnula. Z různých setkání a promluv jsem získala dojem, že pokud člověk opravdu pozve Boha do svého života a chce plnit Jeho vůli, pak se někdy může zdát, že mu všechno padá přímo do klína (teď nemluvím o sobě :D ) Prostě nějak to v tom životě do sebe krásně zapadá...

Venca99 A já jsem za to moc rád že jsi šla do Brna, jinak bych tě nepotkal :-), jsem za tebe moc rád

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka