Svajba a pozvánka

Prvně než začnu cokoliv psat vás chcu pozvat na dúležitú událost kerá sa na Lifu stane:

Koná sa totiž: Koštovací večér s hudebníky

Pán Bůh nás má hodně rád, lebo dyž si to tak nějak člověk uvědomí, udělá věci po kerých by mu ináč bylo húbelec. Tož třebas vemte si ten náš privát v Komíně. Už je to kerýsi pátek co sem psál za Libora! a včil píšu za Hanku! Článek kerý má vyjít prý aspoň jednú do dvúch týdňú, píšu já technik, kerý ví o psaném projevu asi toléj co včela o muzice. Tož ale dyž už su u teho neco vám povykládám.

Tož a komu sa nechce číst dál, može si to poslechnút: zvukový záznam

Jedno staré múdro říká: "Co je v domě, néni pro mě." Ale tož poručte zamilovanému srdéčku a tak sa aj zešlo, že sa tých srdéček u nás zapálillo pověcej. Tož darmo mlúvit. Na jednéj svajbě Zdeňky a Ondry už sme byli a minimálně na další tři sa na přes rok chystáme. Už totiž bylo oznámené, že svatební vdolečky sa budú péct aj na dalších dvúch signáláckých svajbách. Tož to bysme ale možná krapet odbočili. Ono totiž upéct takové svatební vdolečky néni žádná sranda. A tož vraťme sa k téj první svajbě.

Jedného krásného dňa, sme sa tak na baráku bavili, že sa teda chystá tá Zdenčina svajba, tož lesi jí možem s nečím pomoct. "A tož hérdek," pravím sem, "to zvládneme udělat aj na Lajfu." Ale co do svajby dlúhá doba a tož sa táto myšlenka aj pomalu z hlavy vytratila. A tož už sa tak aj stalo, býl týdeň před svajbú a tož Zdenčina prosba měla byt vyslyšená. Mělo to byt ve čtvrtek. Trochu sa ve mně dušička třásla, lebo když sem pomoc slubovál, nevědel sem do čeho idu. Ale dobře, večér před tým sem si natahl budíka a valíl prvním ranním do Brna. Tož v autobuse sem ešče dvě hodiny dospávál můj krásný sen o úzénkovém nebi a v sedm už sem stál na hlavním nádraží. Pečéní a to všecko probíhalo tak jak sa patří, nejednalo sa sice o vdolečky, keré by oko na první pohled uchvátilo, ale chuťově byly jak huběnky od galánky, enem sa rozplynút. „Tož ahój,“ povykládala nám většina pomocníkú a odebrali sa do svojich domovú. „Krúcikozacap a kdo nám včíl pomože?“ pohlédli sme na sebe se Zdenkú, a modlili sme sa za spásnú pomocnú ruku. A v tu ranu sa vrátíl Libor. Ani sem si nemyslel, jaká velká pomoc to byla, protože Zdeňka mosela večer odjet k vinařovi pro víno a ty pravé vdolečky sa teprú začaly tvořit. Libore, jak sa rozděélíme,“ volál sem hned jak Zdeňka odjela. „Tož aby nám to rychléj odsýpalo?“ pravíl sem. Rychlo sme si role rozdělili a už sme válali, krájali, balili a pékli jak dvě hospodyňky. Víte jaké vdolečky sa dělajú na slovácku? Veliké tak akorát do huby, a víte jaké sa dělajú na Valachoch? Malučké, že dyž zjíte tři, nevíte že ste něco zjedli. Šak také Zdeňka hartusila, že to co sme jí to udělali za vdolečky. „Ná a co bys čekala po šohojach ze slovácka“, Libor na ňu. Tož nakonec to s vdolečkama dopadlo tak, že ty nejměněj povedené sme snědli na hasičárně při svatebním gulášu a do tech pěknějších co byli večer na hostině nás také nikdo nemosel pobízat. Šak aj ostatním svadebčanom chutnalo. No a pak už sa pilo, zpívalo a tancovalo, šak tajak už to na svajbách bývá. A to že ten večér vyhlásili prohibicu, to na Valašskéj svajbě nikoho nezajímalo. Na dobrú svajbu sa také jinak než v dobrém nemože vzpomínat, ale ze vzpomínek sa člověk nenají a tož už sa těšíme na ty další. :)