Pořád jsem odkládala psaní blogu s tím, že se na Life stane něco natolik zajímavého, že bude stát za to napsat o tom příspěvek. Poslední naděje jsem vkládala do dnešního oběda, ale i tato naděje na soukromý požárek nebo něco podobného se rozplynula po zjištění, že Dominik jde na mši do Žabin, a tak přijde patrně později a nebude se v plné míře zapojovat do přípravy a flambovat zatím nikdo jiný neumí.
No, žádné lifí podivuhodnosti se zkrátka nekonaly, a tak mi nezbývá, než napsat o něčem obyčejném. Začnu asi trochu ze široka. Byli jsme v létě, ještě dřív, než jsem věděla, že půjdu bydlet na life, s kamarádama v Anglii 6 týdnů česat jablka. Pracovali jsme 6 dní v týdnu, tak asi 9 hodin denně a aby nám lezení na žebřík, stromy, odhadování jestli má jablko „minimum 50 percent colour“ a „65 millimeter size“ rychleji ubíhalo, zpestřovali jsme si to zpíváním a povídáním. No, ale co máte měsíc a půl v kuse zpívat a o čem si máte tak dlouho povídat? Přezpívali jsme asi třikrát repertoár našeho pěveckého sboru a všechny české lidové, největší hitovky jsme zpívali snad každý den. Když už jsme vyčerpali běžná témata, vyprávěli jsme si o našich babičkách a dědečcích a o tom, co nám oni kdy vyprávěli; o vaření a dokonce i zavařování, autech (pravda, spíše než výkon motoru jsme řešili, jaký se nám líběj barvy) a oblíbeným tématem, ke kterému jsme se často vraceli, bylo bydlení, nebo spíš naše představy o tom, kde a jak bychom jednou, až dostudujem a vdáme se nebo se oženíme, chtěli bydlet.
Probírali jsme to hezky zvlášť, místnost po místnosti. O některých věcech nemám jasnou představu, ale něco vím už teď. Chtěla bych, aby to jednou u nás v obýváku nevypadalo tak, jak to vypadá obvykle: gauč a naproti němu televize. Ti lidé sedí vedle sebe na sedačce a koukaj na televizi. To, co je v jejich zorném úhlu to hlavní, nejsou ostatní, ale právě televize. V mnoha rodinách to myslím funguje i tak, že televize je zapnutá skoro pořád a dělá jakousi kulisu. Když se ti lidé spolu baví, jednoho může z rozhovoru vyrušit hláška z televize, která mu přijde daleko vtipnější nebo smysluplnější než to, co mu ten druhý sděluje. Dělá sice dál, že ho poslouchá a přikyvuje, ale mnohem víc je tam pro právě probíhající seriál než pro toho člověka. Chtěla bych, aby u nás v obýváku byl naproti gauči druhý gauč, aby v zorným úhlu jednoho člověka byl druhý člověk. Aby tam byl jeden pro druhého. Aby ho od hovoru s tím druhým nerušila „bedna“. Asi tak jak je to na lifu. No, ne že bych měla nějakou zvláštní slabost pro tyhle konkrétní sedačky (třeba ta žlutá je špinavá a ještě děsně měkká a nepohodlná), ale to uspořádání se mi líbí. Mám radost, když se sejdeme v hojném počtu kolem toho malého stolku, který nás dělívá snad jen na jednotlivé chóry na breviář, ale jinak nás, troufám si říct, spojuje. Jsem ráda, že se kolem tohoto stolku s olympijskými kruhy od skleniček a hrnků scházíme k modlitbě, k hrám a pokecu. Jsem ráda, že tu máme pračku, myčku a mikrovlnku, ale televize, tak ta mi tu nechybí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.