Poznámka na úvod: tato úvaha (nijak přelomová, ale přitom důležitá pro uvědomění) se dá aplikovat na jakékoli společenství. Rodinu, spolčo, kamarády,…
Za těch devět měsíců, co bydlím na lifeu, mohu říct, že jsem porozuměla (tedy věděla jsem o ni již dříve, ale až tady jsem ji prožila) jedné veledůležité věci – je to o lidech… I když se člověk nachází na tom nejbídnějším místě na světě (nehledejte zde žádnou analogii k lifeu!), může tam být celkem fajně – pokud je tam s dobrými lidmi.
Možná si říkáte, že mi z té úvahy někde vypadl Bůh – ten, který o sobě řekl „jsem, který jsem“; ten, který tedy s námi JE pořád a v každé situaci; ten, se kterým se cítíme nádherně, uvědomujeme-li si jeho přítomnost. Nevypadl. Je v jádru celé věci. Pod pojmem „dobří lidé“ si totiž představuji takové osobnosti, kteří se snaží žít s Bohem, jsou mu otevřeni a On skrze ně jedná.
Ne vždy jsme my sami Bohu otevřeni, ne vždy slyšíme Jeho hlas a necháváme se Jím vézt. A právě v této chvíli jsou všichni ti „dobří lidé“ okolo nás tak důležití! Skrze ně nás Bůh může utěšit, povzbudit či napomenout. Přece jen komunikace s lidmi je pro nás běžnější než komunikace s Bohem. Proto se vracím k tomu zásadnímu poznatku: je to o lidech.
A tak tedy je mi na lifeu fajně.
Navzdory všem neshodám a odlišnostem. Protože se spolu modlíme a víme, že nás spojuje Bůh.
Navzdory nevyzpytatelnosti lidských nálad. Protože ty jsou pomíjivé.
Navzdory vodopádům na schodech, které se objevují při intenzivním dešti. Protože jsou zde šikovní kluci, kteří jsou ochotni vylézt na střechu.
Navzdory nenapuštěnému bazénu, na který tak toužebně čekáme. Protože přehrada je blízko. :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.