Příliš hlučná samota

Vím, že momentálně nejsu sa řadě s psaním článku, nicméně inspirovalo mě dění v posledních dnech na Lifu k sepsání krátkého článku. No snad to moje básnické či jaké střevo funguje dobře. =D

Příliš hlučná samota poprvé:

Vžijte se prosím na chvíli do role ženy. Představte si místo, které máte opravdu velmi rádi, dokonce natolik rádi, že zde trávíte většinu svého studijního času. Bydlíte v klidné části města Brna - v Komíně. A Idylka klidu a pokoje vás provází prostě všude, ideální prostor pro učení, práci, no a vlastně všechno na co si vzpomenete. Teď si k tomu ještě domyslete skupinu mladých pohledných mužů z VUTčka, kteří jsou stále velmi ochotní k jakékoliv pomoci a jsou plní nových myšlenek a nápadů. To všechno vypadá dokonale až do chvíle, kdy některý ze zdejších techniků nevymyslí něco opravdu překotného. Tak jako byl v průmyslové revoluci ohromným vynálezem parní stroj a pára byla považována za  jakousi komoditu té doby. Tak na Lajfu zůstaneme jenom při kapalném skupenství a vodní zbrani nazvanou Flaškomet. Pro ty co tento název slyší poprvé, nebojte se jedná se o obyčejnou PET lahev, která má ve víčku jednu dírku (pro zlomyslnější jedince je dírek případně více =D). A včil si vemte že ste žena. Křehká a proti obrovské síle této zbraně naprosto nemohoucí. Jedinou oporou jsou vám dveře a další nové kusy suchého oblečení. Idylka klidné samoty opadá a mění se na burácející, hlučné a nebezpečné území, které samotu a ještě k tomu tichou ani zdaleka připomínat nemůže …

… je po bitvě a tak sa idem zase učit. =D

Příliš Hlučná samota podruhé:

Snad vám nemusím připomínat, že na Lajfu přebývá taky jeden Hlučan. A na této samotě musí snášet všechno dobré i zlé s ostatními neHlučany. =D

Příliš hlučná samota potřetí:

A včil pro ty co tomu prvnímu ani druhému moc neporozuměli aspoň kousek prózy od Hrabala a jeho pojednání o pražské lidové zábavě. ;-)

... Je večer, jsem u taneční zábavy, ta, na kterou jsem čekal, přichází, je to Mančinka a za ní vlají fábory a pentle vpletené do vlasů, hudba hraje a já tančím jen a jen s Mančin­kou a tančíme a svět se otáčí kolem mne jak kolotoč a já posu­nutým okem hledám místo mezi tanečníky, abych tam s Mančinkou vletěl v rytmu polky, vidím, jak kolem mne a Mančinky se táhnou napjaté fábory a pentle, jak vír tance j e vznáší a unáší, že j sou skoro ve vodo­rovné poloze, když musím tanec zpomalit, tak pentle klesají zvolna, ale já tančím opět plnými kružnicemi a vidím, jak fábory a pentle opět stoupají, sem tam se dotknou mé ruky, mých prstů, které drží ručku Mančinky, která se navíc pevně drží bílého vyšívaného kapesníčku, poprvně jsem řekl Mančince, že ji mám rád, a Mančinka mi šeptá, že ona mě má ráda už ze školy, a tak se ke mně přitiskla a tak se ke mně vine, a tak jsme si najednou blízcí jako nikdy předtím, a pak mne Mančinka poprosila, abych při dámské volence byl ten její první ta­nečník, a já jsem vykřikl Ano!, a sotva začala dámská volenka, tak Mančinka zbledla a poprosila mne, že si jen odskočí, na maličkou jen chvíli, a když se vrátila, měla studené ruce a tančili jsme dál, já jsem ji roztočil, aby všichni viděli, jak dovedu tančit, jak nám to s Mančinkou sluší, jaký jsme pár k pohledání, a když polka dosáhla až k závrati a fábory a pentle Mančinky se zvedly a vlály vzduchem zrovna tak jako její slámový cop, najednou jsem viděl, jak tanečníci přestávají tančit, jak s odporem odstupují od nás, jak nakonec nikdo jiný netančí než já a Mančinka a všichni ostatní tanečníci dělají kolo, ale ne kolo obdivu, ale kolo, do kterého je odstředivou silou vystřelilo něco hroz­ného, na co jsem nepřišel včas ani já, ani Mančinka, až její maminka přiskočila a vzala Mančinku za ruku a se zděšením a hrůzou vybíhá z tanečního sálu na Dolní hospodě, aby už nikdy nepřišla, abych já ni­kdy Man­činku neviděl, až za pár let, protože Mančince od té doby začali říkat Posraná Manča, protože Mančinka, tak jak byla rozrušená z té dámské volenky, Man­činka dojatá tím, že jsem jí řekl, že ji mám rád, odběhla si na vesnický hospodský záchod s pyramidou fekálií skoro až po samý otvor v prkně, namočila si ty svoje fábory a pentle do obsahu té venkovské latríny a zase ze tmy přiběhla do rozsvíce­ného sálu, aby odstředivý pohyb jejích pentlí a fáborů postříkal a opleskal tanečníky, všechny tanečníky, kteří přišli na dosah fáborů a pentlí… Presuji starý papír a zelený knoflík je pohyb stěny vpřed a červený knoflík je pohyb na­zpátek, tak moje mašina vykonává zá­kladní pohyb světa, tak jako mě­chy helikónky, tak jako kružnice, která ať z kteréhokoliv místa vyšla, tam musí skončit. Mančinka, aniž by mohla podržeti svoji slávu, mu­sela nésti jen svoji hanbu, za kterou nemohla, protože to, co se jí stalo, bylo lidské, příliš lidské, Goethe by to odpustil Ulrice von Lewetzow, Schelling jistě svojí Karolíně, jediný Leibniz by tu událost s fábory a pentlemi sotva odpustil své královské milence Charlottě Žofii zrovna tak jako citlivý Hölderlin pani Gontar­dové… Když jsem za pět let vyhledal Mančinku, odstěhovala se celá rodina až někam na Moravu kvůli těm fáborům a pentlím, poprosil jsem ji, aby mi to všechno od­pustila, protože já jsem se cítil vinen vším, cokoliv se kde stalo, o čemkoliv jsem kdy v novinách četl, vším jsem se cítil vinen já; ...