Baby večer s Janem Pavlem v závěru

Má sestra přichází do lékárny a ptá se paní prodavačky „kde tu máte klasický sunar bez příchutě?“ Paní hned ochotně vede sestru k regálu, ukazuje jí velký výběr a ptá se „pro jak staré dítě sunar chcete, slečno, kolik mu je měsíců?“ sestra se jen zaculila a povídá „to je pro mě.“ Kdo by nevěděl, tak sestře je 17 let. Tento čtvrtek jsme sice neměli k večeři sunar, ale výbornou krupicovou kaši. Po sladkém úvodu následovala část s fotkami čtvrtečních účastníků, průměrný věk na fotkách bych odhadla na několik měsíců. Myslela jsem, že to bude poněkud lehčí. Ale znovu se mi potvrdilo, že máme všichni jedny a ty rodiče – Adama a Evu – poznala jsem asi pět dotyčných osob asi z patnácti.

Měla jsem v plánu napsat článek o čtvrteční baby večeru, ale po pracovním víkendu a učícím týdnu přede mnou už mě nějak opouští inspirace. Tak dodávám takové malé zamyšlení o Janu Pavlu II. Psala jsem ho ve druhém ročníku na střední škole, když nám byl zadán sloh na téma lidé, kteří nás ovlivňují. Je celkem fajn, vracet se ke svým starším myšlenkámJ

Malý postavou, ale velký ve skutcích. Takovýmito slovy bychom mohli charakterizovat Karla Wojtylu, polského kněze, se kterým se před několika dny loučil celý svět. Mnoho z lidí se bojí smrti, chceme se stát slavnými, aby i po smrti jsme byli uchováváni v lidských myslích a „nezemřeli“. Mnoho lidí to dokázalo, ale jakým způsobem? Nejčastěji tím, že vyhráli určitý souboj a přinesli sobě slávu, ale druhým utrpení. Tento muž i přesto, že jeho dětství a mládí nebylo nejšťastnější, že musel překonat smrt matky ve svých osmi letech a ve dvanácti oplakával svého bratra, že ve dvaceti nastoupil jako dělník a později se musel dívat, jak komunisti drancují jeho rodnou zem Polsko, přichází mezi lidi a kolem sebe šíří lásku a rozdává radost. Z „obyčejného“ polského kněze se stal papežem římskokatolické církve a dostal do svých rukou největší společenství lidí na světě. Nebral to jako možnost dostat se na vysoké místo, nahrabat si, co se dá, a jít svou vlastní cestou, jak dnes mnozí lidé smýšlejí. Svého velikého úkolu se zhostil na výbornou. Je to velké štěstí, že na světě mohl být někdo s tak čistým a otevřeným srdcem. Předvedl, že krása v srdci předčí jakoukoliv krásu vnější. Cožpak ve stáří se svou Parkinsonovou chorobou a spoustou jiných potíží byl ošklivý? Ukazoval světu, co je správné a co špatné. Pravda, svět jen těžce přijímal v určitých věcech laťku postavenou tak vysoko, že se přes ni mnohým nechce. Ukázal, jak si lidé dnes život zlehčují a chtěli by kráčet cestou již předem upravenou, ale takováto cesta vede jen do záhuby. Jan Pavel II. Ukázal, že když mají lidé lásku, zvládnou i cestu křivolakou a plnou nástrah se ctí. O tomto muži, který byl v úřadu dvacet šest let, uskutečnil více zahraničních cest než jeho předchůdci dohromady, navštívil mešitu, pomodlil se v synagoze, pomohl k pádu komunismu a hlavně ukázal lidem pravdu a dal naději, nemůžeme říci, že měl cestu zametenou. Není pochyb, že Jan Pavel II. následoval plně svého nástupce Petra, kterému Bůh řekl: „Petře, ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev.“ Jan Pavel II. zpevnil dům na skále.