Na Life mě přivedl Herby a já mu to do smrti nezapomenu. (Možná, že vy ostatní taky ne:-P). A vzhledem k tomu, že už tu nejsem úplný nováček, čeká mě povinnost, která chtě nechtě jednou potká každého obyvatele. Musím napsat článek na lajfácký blog. Když jsem si včera na ledničce všimla neúprosného data: 6.2.2011, ke kterému bylo Renčinou rukou připsáno moje jméno, trochu mě zamrazilo. Už?!
Začala jsem horlivě přemýšlet, jestli není nějaký způsob, jak tuto formalitu eventuálně nějak obejít. Napadlo mě, že bych mohla předstírat, že vůbec netuším, že něco takového, jako psaní na blog existuje a zneužít svého nováčkovského privilegia nevědomosti. (Jestli vůbec nějaké takové existuje). Jak ale přesvědčit své spolubydlící o tom, že stále se ještě necítím v lajfáckém dění zběhlá a že vůbec netuším o co tu go?!
Pravda, ve prospěch toho, že jsem nováček, by mluvilo například to, že jsem po třech měsících zůstala imunní, co se týče vyhledávání hymnusů a antifon v Breviáři. Dále pak to, že se téměř nikdy nestrefím do správného vypínače, když chci rožnout nebo zhasnout, nenadchla mě společenská hra Ligretto a nikdy jsem neviděla Kubu s pusou plnou maršmeláků říkat „čapybany“. Navíc stále zapomínám, (jak mě jistý člověk nezapomíná vlídně napomínat), že to velké šedé ramínko, které většinou visí úplně vpravo je Herbyho a že dát si na něj kabát je věc nemorální ba přímo trestná.
Na druhou stranu ale odbourání mojí nováčkovské imunity nasvědčuje fakt, že občas když mi jistá situace připadá bezvýchodná, komentuji ji slovy: Nedá sa svítit. Zbavila jsem se rovněž utopické vize „přijedu na Life a budu se učit“. Vím už taky, že i varná konvice může pískat. A dokonce, když se jeden z mých spolubydlících nechal slyšet, že si kdosi „poščál koně“, neptala jsem se, jaký prase mohlo tohleto udělat.
Suma sumárum, spočítala jsem si, že simulování nováčkovské hlouposti mě asi nezachrání a chci-li zůstat ještě nějaký ten týden na Lifu, budu muset něco sesmolit.
Témat, o čem psát, jsem měla celkem dost. Co třeba satiricky zhodnotit barbarskou tradici, že vyjukaný zelenáč má modlitbu před čtvrtečním jídlem? Nebo napsat fejeton na téma: Líčí se ženy kvůli mužům, nebo kvůli sobě? Nebo povzpomínat na všechny ty pohádky, co jsme viděli a vytvořit nějakou vlastní, která by začínala: „Za devatero horami a devatero řekami žije krásná princezna, která miluje žehlení a dvakrát třikrát do týdne si jen tak pro zábavu vyběhne na Hostýn.“? Nebo (aby to bylo trochu z mého oboru) napsat vědeckou práci o medvědovi bez páteře (naprostém unikátu čeledi Ursidae), který po té co absolvoval hromniční mši, přepral na zastávce tři borce?
Lákavě také vypadalo téma „šachy“, zvláště po té, co jsem dnes vyhrála nad Liborem. Ovšem když na sklonku dne bylo naše skóre 1:2 (pro něj) rozhodla jsem se prozatím diplomaticky mlčet a toto téma odložit na nějaký šťastnější čas.
Celý den jsem čekala, že mě políbí múza a mě napadne nějaká spásná myšlenka. Ale buď se na mě vykašlala, nebo jí (jakožto antické bohyni umění) nevyhovuje křesťanské prostředí Lajfu. Na patrona spisovatelů jsem si nevzpomněla, takže svůj blogový příspěvek omezím na slogan: „Ať je léto nebo zima, na Lifu je vždycky príma.“ Doufám, že to stačí pro „postup do dalšího semestru“, blogu zdar a já běžím, ať jsem v posteli dřív, než někdo přijde zazvonit na ranní modlitbu.
@ReRoR: já taky ještě ne... :)
já naštěstí jo, ale potom, co Radek říkal, co o té hře četl, to asi nebudu učit mladší sourozence:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.