Život na lifu = procházka růžovým sadem?

Kurňa šopa! Zamžourám. Šátrám do kelímku a nahmatávám modrej kartáček. Jo, ten by mohl bejt, v téhle změti, můj... A pasta? Která je moje pasta? Signal, signal, signal... Kurňááá... Si snad dělaj všichni srandu, né?

Ráno dělá den

Tělem i duší loajální k signály.cz, řekl by mnohý při pohledu do kelímku s pastama, kde se to v naší koupelně jistou značkou jen skví. Náhoda? Tipuju, která pasta je tedy asi moje a už dávám alespoň těm zubům malou rozvičku. A "sýýýr na majkiii" do zrcadla... Hotovo.

V poloslepu se šinu zase do pokoje. Ještě ve dveřích koupelny se střetnu s kýmsi. "Brý ráno," zahlaholíme dvojhlasně a jdem si zase každý po svém. V pokoji šátrám, co na sebe. "Dobrý ráno," prohodím směrem k Vendy. Tedy předpokládám, že k Vendy, která má na hlavě nejen peřinu a polštář, ale i hrošíka Bruna. "No jak pro koho dobrý," ozve se tlumeně zpod peřiny a výrazný zamručení mi dá najevo nevoli z mého ranního vstávání. Balím tedy svých pár švestek a jdu radši o patro níž, do kuchyně.

"Ahoj...," zdravím v kuchyni. Na otázku, jakto, že jsou už vzhůru, dostávám odpověď, že jsou ještě vzhůru. "No nic, blázni...," pomyslím si. A valím do školy. Trolejbus klasicky dobíhám a na první hodinu přicházím s omluvným úsměvem.

Nekončící odpoledne

Pernej den za mnou... "Svratecká" ozve se a já vystupuju. Takřka se plazím dom. Otvírám dveře, odemykám... "Uááá...," ozývá se řev z kuchyně. Cože? "Aha, tlupa se učí karate," zjišťuju. Někdo lítá ve vzduchu. "A nezahrajete si Osadníky?," ptá se kdosi. "A šachy?," ptá se další kdosi. "Maminka pekla," doprovazí přilétající talíř pod můj nos. Rozhlížím se a vzpamatovávám se. A ten tu vlastně ani nebydlí, že?

Večer, ve dvacet dva a pět minut celý dům na chvíli utichá. Společná modlitba. Pomodlit a spát. Spát? Ale kdeže! Už tu přece někdo přede mnou psal, že na lifu se nespí.

Blíží se jedna. Ulehám. Hned usínám, zachumlaná do kostkované peřiny. A ráno zvoní budík. Snažím se ho bleskurychle umlčet. Odkládám ho zpět na poličku vedle hnědých korálků, kam se jentaktak vejde. Vstávám a mířím si to směr koupelna... Vyčistit zuby, tak zní přece první úkol. A dál to znáte...

Sen, nebo realita?

Někomu by se to mohlo zdát jako sen - studentský byt plný mladých křesťanů, co spolu ve svornosti žijí a společně se modlí, vaří, kutí, baví se, kecaj, povídaj... Takřka jedna velká famílije. Ono to někdy z těch článků tady možná vypadá trochu více idealisticky, než to ve skutečnosti je. A i proto jsem se rozhodla, trochu protiproudově (snad mi zbytek odpustí), zakončit tento článek, který tentokráte vyšel na mě. Nechtěla bych totiž, abychom se navenek malovali příliš krásně a bezproblémově. Ono to pak lidi okolo může až štvát, když všechno vypadá tak nějak dokonale. A tak to tu není, to mi věřte...

V jednom domě dvanáct lidí, to je taky pořádnej kravál. Učit se? Blázníte, když se vždycky najde někdo, kdo by si s váma něco zahrál. A jemu to udělá přece takovou radost. ;-) A když už se vám podaří zalézt mezi ty své čtyři stěny, hurónský smích "zezdola" taky není pro učení ten nejlepší společník.

A když zrovna nemáte svůj den a chcete být chvíli sami, co pak? Samoty si tu člověk taky příliš neužije. Stále někdo někde. A ještě ke všemu několik otázek typu: "A není ti něco?" A poslední, co chcete, je odpovídat na otázku, co vám to vlastně je.

A pak vám taky někdo sebere váš hrníček. Zní to asi dětinsky, že? Ale když po ránu spěcháte, tak to naštve. Stejně jako neumytej hrnec na lince, který tam stojí už snad tři dny.

A pak se taky semtam někdy stane, že někdo plácne nějakou blbost, co zabolí. A to taky není zrovna super truper pocit.

Co nebolí, neroste

Víte, co tím chci říct? Můj úkol zněl napsat článek o tom, jak se žije na lifu. A já chci jen říct, že na lifu se někdy žije i těžko. Protože člověk je taky jenom člověk a dvanáct lidí pohromadě není vždycky jen kupa srandy . A ač věřící kolektiv, stále jsme všichni první řadě jen lidé, kteří mají své mouchy.

Víte, velká výhoda lifu je i to, že se tu učíte toleranci a ustupovat sami ze sebe. Učíte se, že jestli chcete, aby něco fungovalo, musíte i vy pro to něco udělat. Že jestli chcete spokojenej celek, musíte se vy sami mnohdy zapřít. A musíte se učit a snažit hledat chyby v prvé řadě na své straně. Life je někdy takové širokoúhlé zrcadlo, které je vám nastaveno. Poznáváte tu nejen ty druhé, ale i sami sebe.

Bydlení sám, či ve dvou, je v mohém jednodušší, to můžu říct z vlastní zkušenosti. Na druhou stranu...Myslím, že za ten rok, co tu mám v plánu bydlet, se nejen pobavím a posměju, ale dostanu i velkou šanci. Šanci zapracovat sama na sobě. Protože ať chci, nebo ne, člověk se tu učí žít s druhými. A to se do života safraporte hodí a doporučuju to aspoň na rok každému ;-)

PS: A Vendy je nejlepší spolubydlící! Ten začátek sloužil jen k navodění atmosféry ;-)