Stěhování popáté!

Poslyšte malý příběh jedné katerziny, který se skutečně stal!

Před čtyřmi lety jsem začala studovat v Brně. Tehdy jsem byla nadšená, že se konečně budu stěhovat. Celý svůj dlooouhý život (od kojence až po maturantku) jsem totiž bydlela pod Zelenou horou v rodinným domku a nějaký stěhování vůbec nepřicházelo v úvahu. A já jsem tolik chtěl zkusit, jaký to je, když všechny zaběhaný věci se najednou musí dělat jinak:)

Nikoho jsem v Brně neznala, a tak jsem hledala privát na vlastní pěst. Inu našla jsem, byl krásný nový, víceméně v centru. Odpovídala tomu tedy taky cena, ale co už. A na tom privátu jsem si celkem spokojeně bydlela dva roky. Všechno technický fungovalo, když nám začlo do koupelny protíkat střechou, pan domácí bleskurychle zasáhl. No, ale potom jsem si chtěla prodloužit nájemní smlouvu jenom o půl roku, a to se tam jaksi nevedlo. A tak nastalo druhé stěhování. S kufrem na kolečkách jsem třikrát jela šalinama a autobusma z Králova Pole do Starého Lískovce, uf, zpotila jsem se, ale zvládla jsem to, i s peřinou a tiskárnou. Byl to dům plný studentek, ale byla jsem nová a nějak se se mnou kromě jmenovkyně Katky, se kterou jsem sdílela pokoj, nikdo nebavil, hm... Po půl roce v lískoveckým privátu, kterej byl sice levnej, ale zato pěkně daleko od školy i od centra, jsem se stěhovala potřetí - věci domů a sebe do Portugalska. Tam se mi podařilo najít super privát kousíček od školy, v historickým centru. Bydlelo nás tam dohromady šest, ale opravdu se tam se mnou bavila jenom jedna Brazilka. Portugalky i Španělky se uzavřely do svých pokojů a o nějaký družení vůbec neměly zájem. Snaha o společný obědy v duchu národních kuchyní ztroskotaly. Po půl roce nastalo další stěhování - zpátky na rodnou hroudu:) A moc jsem si přála, aby to bylo jiný.

A teď bydlím v Komíně, to je takový to čoudítko, který má každej středoevropskej barák, přece, žádná brněnská čtvrť;) No ale není to ledajaký bydlení! Kromě toho, že cena i dojezdnost do školy je průměrná, stojí za zmínku hlavě odlišnosti od všech mých předchozích „domovů". Je tu kousek do lesa, na kopec, k řece, na letiště. Máme tu balkón obrácený na jih. Nezvoní mi tu každou čvrthodinu zvony (kdo jste četli můj portugalský deník, tak víte). A hlavně, hlavně tu nebydlím inkognito :D Ve svých prvních přechodných domovech se naprosto rozplynuly moje představy o tom, jak studenti žijou spolu, učí se spolu, podnikají různý věci, prostě pořád v akci. Tady chvíli trvalo, než jsme se spolu trochu sžili, ale teď je mi tu docela fajn a připadám si víc studentsky než kdekoli jinde. Na čtvrteční otevřený párty s duchovním programem už tu bylo hafo známých i nových známých; když je potřeba si půjčit sůl nebo chleba, stačí zajít vedle; vždycky tu je někdo, s kým můžete prohodit pár nebo i víc slov:) To, že se všichni nějak motáme kolem signálů, bylo zezačátku ehm příčinou jednostrannosti rozhovorů, ale už se to rapidně zlepšilo :D

Inu, asi by se mi do pátýho stěhování nechtělo. A že se bude tohle spolčo rozšiřovat, to asi víte, což? Tak co vzít kufr na kolečkách, nasednout do šaliny a tradá? ;)

PS: http://life.signaly.cz/0906/signaly-cz-life-se-2